PP V Olších
K lesu, který v sobě ukrývá Přírodní památku V Olších, se nejlépe dostaneme, když vystoupíme na autobusové zastávce v Miličíně. Odtud se vydáme směrem k náměstí, kde za budovou obecního úřadu odbočíme do ulice vlevo. Ulicí pokračujeme dále kolem růžového domku s pamětní deskou místního rodáka a mecenáše Rudolfa Fantyše. Téměř na konci obce na široké křižovatce asi čtyři sta metrů od náměstí odbočíme z ulice vlevo na polní cestu vedoucí k rybníku s místním názvem Jiřetínky. Cesta je sporadicky obrostlá keři, po několika minutách chůze však narazíme na novou výsadbu stromů. Zároveň se nám otevírá krásný pohled do zvlněné krajiny okolí Miličína a Mladé Vožice. Cestou k rybníku nás čeká ještě jedna zajímavost. Asi sto metrů před hrází narazíme po pravé straně na jeden a půl metru vysoký kamenný kříž, který je ukryt pod korunou mladé lípy. K vlastní chráněné lokalitě nám však zbývá ještě několik minut chůze. Přejdeme novou hráz rybníka a těsně za ní odbočíme vpravo na lesní cestu. Po necelých sto metrech, asi třicet minut po výstupu z autobusu, se před námi objeví cedule s malým státním znakem, která nás informuje o tom, že jsme dorazili do cíle na lokalitu V Olších.
Vlastní lokalita je obklopena smrkovým lesem, ona sama je však tvořena silně podmáčenou olšinou s protékajícím Uhádaným potokem a několika dalšími prameništi. Příhodné podmínky pro výskyt olše jsou dány geomorfologicky. Lokalita leží na ploše necelých čtyř hektarů v mělkém údolí Uhádaného potoka. Z geografického hlediska se nachází ve střední části Vlašimské pahorkatiny, konkrétně v Sedlecké kotlině, která v místech Uhádaného potoka tvoří nevelkou terénní sníženinu. Z geologického hlediska se nacházíme v jednotvárné sérii moldanubika na pararulách paleozoického až proterozoického stáří, které jsou v těchto místech překryty nivními, písčitohlinitými sedimenty s příměsí svahových sedimentů kvartérního stáří. V okolních lesích můžeme navíc narazit na migmatity paleozoického až proterozoického stáří.
Teď už se ale věnujme chráněné lokalitě samotné. Území je porostlé převážně olší lepkavou (Alnus glutinosa), s vtroušeným jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), smrkem ztepilým (Picea abies) a borovicí lesní (Pinus silvestris). Na vyvýšených místech jsou porosty doplněné o bez hroznatý (Sambucus racemosa), krušinu olšovou (Frangula alnus) či ostružiník (Rubus sp.), lísku obecnou (Corylus avellana) a o další křoviny. Nejdůležitější je ovšem bylinné patro a to v jarním aspektu, kdy zde narazíme na ohroženou bleduli jarní (Leucojum vernum). Právě výskyt bledule jarní je důvodem ochrany této lokality. Jedná se totiž o jedno z nejbohatších nalezišť bledule jarní ve Středočeském kraji. Mimo bleduli zde dále narazíme na sasanku hajní (Anemone nemorosa) a na březích potoka na blatouch bahenní (Caltha palustris). V letním aspektu pak převládá ostřice oddálená (Carex remota) doplněná o běžné lesní a vlhkomilné druhy jako jsou děhel lesní (Angelica silvestris), třtina křovištní (Calamagrostis epigeios), přesličku lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), ale i kopřiva dvoudomá (Urticia dioica) a mnoho dalších.
Sama bledule jarní roste převážně ve střední a jihovýchodní části lokality v blízkosti kmenů olší. Odkud se její výskyt protahuje v pásu zhruba vymezeném rameny potoka. Celkově je však území druhově poměrně chudé.
Mimo výskyt chráněné bledule jarní je možno v okolí zastihnout i některé druhy ptáků, kteří zde pravidelně hnízdí. V potoce pak můžeme narazit i na kriticky ohroženého raka říčního (Astacus fluviatilis).
K zabezpečení chráněného území je navíc stanoveno ochranné pásmo do vzdálenosti padesát metrů od hranice přírodní památky. V terénu je tato hranice vyznačena na stromech pomocí červených pruhů a tabulemi s malým státním znakem, který nás vítal již při vstupu na lokalitu. Při pohybu na lokalitě ovšem nezapomínejme na základní zásadu, tj. nepohybujme se mimo cesty a nepoškozujme porosty chráněných druhů.
Bledule jarní (Leucojum vernum) náleží k cibulovitým rostlinám. Kvete během března až dubna bílými zvonkovitými květy, jejichž okvětní lístky mají pod špičkou zelenožlutě zbarvenou skvrnu. Brzy po odkvětu a dozrání plodů žloutnou a mizí i její tmavozelené, čárkovité listy a zůstává pouze cibulka, a proto mimo jarní období uniká naší pozornosti.